Bez makeupu jsem ošklivá?

Začala jsem se malovat někdy v 6., možná 7. třídě a od tý doby až do letošního roku jsem nepřestala. Postupem času jsem akorát přidávala další věci. Naučila jsem se malovat si obočí, oblíbila jsem si oční stíny a dokonce jsem podlehla i konturování. Vyvrcholilo to v první polovině letošního roku, kdy jsem se přistihla, že se bojim vyjít z baráku bez vykonturovanýho obličeje, protože co kdyby náhodou někdo viděl, jak strašně kulatej a buclatej obličej ve skutečnosti mám, že ano. Bez řasenky bych nešla otevřít ani pošťákovi. Když nad tim teď tak uvažuju, je to tak strašně smutný. Já se totiž občas malovala i když jsem byla doma. A ne z důvodu, že bych chtěla zkusit nějaký nový líčení (což teď občas dělám, hah. no neřekla jsem přece, že už se vůbec nemaluju, nebo jo? vždyť takovej fanatik jako já se toho úplně nevzdá přece, to je jasný lidi). Já se šla namalovat, protože jsem se cejtila ošklivá, pak jsem si šla spokojeně zase dřepnout k počítači. Vážně hrozně smutný, nechápu, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. No a do toho se mi zhoršilo akné a já na sebe patlala čim dál víc produktů, abych ho zakryla. Logicky se tim póry dál ucpávaly a akné se horšilo. 
Nevim, jak jsem k tomu dospěla, ale jednoho dne jsem si řekla, že musim přestat, protože zabíjim svojí pleť. Neříkám, že všichni by teď hned měli přestat používat makeup, ale já tak učinila v naději, že alespoň trochu odlehčim svýmu obličeji. Datum si pamatuju přesně, snad jak kdyby to pro mne bylo nějaké výročí (a možná i jo?). 16. června letošního roku jsem definitivně přestala používat makeup, kterej ucpával moji pleť. Tím tedy myslím foundation (teď znim jak profík), pudr, korektor, highlight, zkrátka všechno, co jsem celá ta léta byla zvyklá na svou pleť patlat. Zůstala jsem u malování obočí a řasenky (občas příležitostně rtěnka nebo stíny). Prkotina, řeknete si, ale pro mne to bylo v prvních chvílích peklo. Měla jsem v tu dobu horší akné a bez makeupu bylo samozřejmě vidět. A i přes to, že jsem měla řasenku a namalovaný obočí, přišla jsem si hrozně, špinavě a neupraveně. Necejtila jsem se pohodlně vyjít z baráku, bála jsem se pohledů. Ale jak to tak bývá, nikdo se na mě nedíval jinak, nikdo to neřešil. Nechápala jsem, protože samu sebe jsem vnímala tak hrozně ošklivě. 
I přes počáteční úzkost jsem vydržela a makeup od června až do teď (budu mít 4měsíční výročí, hurá) nepoužila. Najednou jsem si nepřipadala ošklivá, jakmile jsem byla nucena vyjít s červenýma pupínkama na obličeji. A oni dokonce i mizely a když už sem tam nějakej vykouknul, nebyl to ten bolestivej, hah že by to teda zabralo? Nejspíš asi jo no. Jedna laťka překonána. Řekla jsem si, co takhle to zkusit omezit ještě trochu, abych se naučila mít ráda samu sebe ráno, když se probudim, protože to je to nejdůležitější. Člověk musí mít rád nejdřív sám sebe a hlavně, sebevědomí pochází zevnitř. Na svý obočí jsem bohužel až doteď dost háklivá, takže to odnesla řasenka, s kterou jsem se rozloučila. "Cože?!" řeklo by moje starý já, který by bez řasenky neudělalo ani krok z baráku. Protože bez řasenky mám přece hrozně malý oči a nemám žádný řasy a bez řasenky nejsem hezká. Prdlajs! Taková kravina. Začátky byly opět těžký. "Tak co kdybych si nejdřív přestala malovat jenom spodní řasy?" argumentovala jsem. "Ne, žádná řasenka!" A taky že se tak stalo. První den jsem zase měla schízu, že obdržim několik divnejch pohledů nebo že mě lidi snad nepoznaj? A stalo se něco z toho? Nestalo. 

Před 4 měsícema bych nevěřila, že to zvládnu a i když většině to nejspíš bude připadat strašně směšný, tak já jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla překonat tuhle svojí úzkost. I když se občas stejně namaluju (stíny, řasenka, rtěnka), tak to nedělám proto, že musim. Nedělám to proto, že bych si jinak přišla ošklivá. Dělám to proto, že mám furt ráda líčení a miluju kreativitu. Ale nepotřebuju to a to je ten nejkrásnější pocit. Že se sama sobě líbim i nenamalovaná (možná dokonce i víc? Cože?! Ironie že ano). Nevim, jestli to někdo má stejně, ale pokud ano, chtěla bych mu tohle doporučit. Nechci nikomu vnucovat názor, že makeup je špatnej pro pleť, protože každej ví, že to neni nejlepší, ale pokud někoho netrápí akné, proč ne? Jen pokud si někdo nedokáže představit vyjít ven bez toho, aniž by se namaloval. Zkuste to. Krůček po krůčku, ono to bude čim dál jednodušší a ten pocit, že se po ránu na sebe kouknete do zrcadla a v hlavě vám neběhají myšlenky typu "mám nechutně kulatej obličej", "nesnášim to, jak vypadám" apod. je k nezaplacení. A nedokážete si představit, jak strašně krásný je se najednou vidět s tim, že se sami sobě líbíte. Zpříjemní vám to den hned po ránu.